Národní parlamenty

Pojednání o rozhodování v EU a změnách, které do něj zavádí Lisabonská smlouva, by nebylo úplné, kdyby nezachytilo jednu z největších změn, které Lisabon přináší. Je jí role národních parlamentů při rozhodování.

Význam národním parlamentů přiznává článek 12 SEU. Ten kromě jiného odkazuje na Protokol o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii. V čem tento protokol – který je nedílnou součástí Lisabonské smlouvy – posiluje demokratickou kontrolu rozhodování v EU?

1. Protokol v prvé řadě zakotvuje povinnost Evropské komise odůvodnit předložené legislativní návrhy z hlediska principu subsidiarity a proporcionality. Všechny legislativní návrhy musí obsahovat vyjádření, které umožní posoudit, zda byly oba principy dodrženy. Vyjádření by mělo obsahovat finanční dopad návrhu a v případě směrnic i posouzení dopadu na národní a regionální předpisy. V rozmezí 8 týdnů se mohou všechny vnitrostátní parlamenty nebo jejich komory obrátit na předsedu Evropského parlamentu, předsedu Rady a předsedu Komise se stanoviskem, že předložený návrh je v rozporu s principem subsidiarity. Pokud tak učiní nejméně 1/3 parlamentů členských států EU, musí Evropská komise svůj návrh legislativy přezkoumat. Národní parlamenty takto mohou kontrolovat vznikající evropské „zákony“ ještě před jejich přijetím. Jedná se o mechanismus „žluté karty“.

Rada: Pokud se nevybavujete termíny subsidiarita a proporcionalita, vraťte se k podkapitole 2 této kapitoly. Oba termíny jsou v ní podrobně vysvětleny.

1. Pokud Evropská komise bude trvat na projednávání legislativního návrhu navzdory tomu, že se národní parlamenty nadpoloviční většinou proti tomuto návrhu ve svých odůvodněných stanoviscích vysloví, bude odůvodnění Komise spolu s odůvodněnými stanovisky národních parlamentů předloženo před dokončením prvého čtení legislativním orgánům EU - Evropskému parlamentu a Radě EU. Ty by se měly vyslovit k souladu návrhu se zásadou subsidiarity. Tento mechanismus bývá označován jako „oranžová karta“. O tom, zda bude návrh dále projednáván, by měly rozhodovat unijní instituce hlasováním. Rada EU většinou 55 % členů nebo Evropský parlament většinou odevzdaných hlasů mohou projednávání zastavit.

1. Konečně třetí kartou je „karta červená“. Jeden jediný národní parlament má možnost veta pro případ zjednodušené revize smluv. Toto ustanovení umožňuje na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady (se souhlasem Evropského parlamentu) změnu primárního práva bez národních ratifikačních procedur. Znamená to, že změnu například Lisabonské smlouvy nemusí postupně schvalovat všechny členské státy – ať už referendem, či parlamentním hlasováním. Konkrétně jde o přechod od jednomyslného rozhodování k rozhodování kvalifikovanou většinou nebo přechodu od „zvláštního“ k „řádnému legislativnímu postupu“. Jediný vnitrostátní parlament může tuto změnu vetovat v šestiměsíční lhůtě.

Národní parlamenty hrají díky Lisabonské smlouvě roli pomyslných rozhodčích. Mohou evropské instituce varovat (žlutá karta), důrazně varovat (oranžová karta) či je úplně zastavit, metaforiky vyloučit ze hry (červená karta). Zapojení národních parlamentů, jakkoliv se může jevit jako složité a vzbuzující otázky (třeba ohledně efektivnosti, protože národní parlamenty, aby účelně využily „karty“, budou muset ladit svou činnost), je určitě dobrým a vítaným krokem směrem k větší demokratičnosti evropské integrace.